Počátky hradu Hauenštejnu nejsou dosud plně objasněny. Rozbor místního jména Hauenstein, vzniklého z tvarů Haue (tj. motyka, sekera či palice) a stein (skála, v přeneseném významu hrad) v sobě odráží skutečnost, že v okolí hradu probíhala těžba. Jeho poloha střežící soutěsky Ohře na pomezí Loketska a Žatecka v blízkosti saských hranic byla navíc velmi výhodná. Posádka hradu pohledově skrytého za zvlněným terénem mohla úspěšně ovládat pohyb na řece i v jejím blízkém okolí.

          Dosud se předpokládalo, že hrad vznikl jako královský v pásmu pohraničních opěrných bodů panovnické moci zdejší oblasti ve druhé polovině 13. století, a to buď za Přemysla Otakara II. či jeho syna Václava II. Ovšem nelze ani vyloučit možnost, že jej založil jeho první známý držitel, loketský purkrabí Mikuláš Winkler. Ten hrad držel snad kolem roku 1320, ovšem záhy jej postoupil klášteru v Doksanech, který tu v okolí vlastnil několik vesnic, mj. Velichov, Jakubov a Krásný Les. Doksanský klášter přenechal hrad Hauenštejn i s příslušenstvím 23. ledna 1336 českému králi Janu Lucemburskému výměnou za poplužní dvůr ve Velichově. Hauenštejn poté patřil dvě desetiletí ke královskému majetku. Jelikož statek patřící k hradu byl velice skrovný a ve výše zmíněné listině z roku 1336 se dokonce neuvádí ani jeho rozsah, královská komora jej hodlala zvětšit. Karel IV. proto uzavřel 17. října 1357 smlouvu s postoloprtským klášterem a za statek Libočany s mlýnem na žateckém předměstí a dalším majetkem od něho získal vesnice Boč, Hrachovovou, část Stráže, Vykmanov, Srní, Ondřejov, Hrzín, Osvinov, Smilov a další pozemky. Ty následně připojil k Hauenštejnu, k němuž po dlouhou dobu patřily.

          Český král a císař římský Karel IV. však Hauenštejn zanedlouho převedl do držení majitele neznámého jména. Je velmi pravděpodobné, že majiteli byli bratři Oldřich a Erhart z Rugehensensteinu, kteří totiž 23. března 1359 dosadili nového faráře ke kostelu ve Velichově, o němž víme, že tehdy již tvořil součást hauenštejnského statku. Důvody tohoto Karlova počínání bohužel neznáme. Neobjasňují je ani následující dějiny hradu.
          Roku 1360 se majitelem hradu stal králův důvěrník a vyšehradský probošt Dětřich z Portic. Dětřich byl synovcem Jetřicha, mindenského biskupa a vyšehradského probošta. Již August Sedláček vyslovil myšlenku, že Dětřich jistě financoval některou Karlovu akci, za což byl i náležitě odměněn. Karel jej totiž 16. dubna 1360 povýšil do panského stavu a dal mu právo užívat polepšený erb. V této listině je také Dětřich nazýván pánem a majitelem hradů Orlíku a Hauenštejna. Způsob Dětřichova nabytí Orlíku je zřejmý, neboť Karel IV. jej již roku 1357 věnoval zmíněnému mindenskému biskupovi Jetřichovi, po němž jej získal jeho synovec. Hauenštejn však nebyl předmětem obdarování, neboť Dětřich jej sám zčásti koupil a zčásti získal jako odúmrť. Pouze hypoteticky lze předpokládat, že to bylo po zmíněných bratrech Oldřichovi a Erhartovi. Když Karel IV. vydal 7. června 1360 další listinu, kterou stvrdil Dětřichovo vlastnictví Hauenštejna získaného zmíněným způsobem, vyňal jeho majetek z pravomoci loketského manského obvodu a tím i loketského purkrabího. Týž den pak vydal obdobnou listinu ohledně hradu Orlíku a současně slíbil mindenskému biskupovi Jetřichovi, že v případě Dětřichova úmrtí bez mužských potomků mu oba hrady opět předá. Dětřicha pak ještě jmenoval do úřadu vyšehradského purkrabí a popravce na území spadající pod jeho pravomoc.
          Jak dlouho držel Dětřich hrad, nevíme. Za Karlova syna, krále Václava IV., mu již zřejmě nepatřil. Z doby kolem roku 1380 se dochoval doklad hovořící o tom, že Václav přenechal hrad "Hawensteyn" s panstvím jako manství novému majiteli, ovšem jméno obdarovaného se bohužel nezachovalo. Manství poté přešlo zřejmě zpět do královských rukou. Soudíme tak proto, že panovník vykonával i po roce 1380 patronátní právo ke kostelům patřícím ke hradnímu obvodu, jako například 2. září 1395, kdy dosadil ke kostelu v Boči nového faráře Jindřicha. Samotný hrad spravovali královští purkrabí. Písemné prameny je bohužel prakticky nezmiňují. Výjimkou byli bratři Ondřej řečený Paldra a Zikmund z Vilémova (u Kadaně), kteří se připomínají listinou vydanou přímo na Hauenštejně 22. května 1404. Zikmund, který 27. srpna dosadil nového faráře ke kostelu v Tocově byl tehdy připomínán i jako "capitaneus in Hawenstein", tj. velitel na Hauenštejně. Snad ještě týž rok nahradil Zikmunda ve funkci Hynek Kaufunk, který údajně roku 1412 jmenoval nového faráře. Po něm funkci zastával Bušek z Tachlovic, který 21. února 1416 dosadil ke kostelu ve Velichově faráře Konráda a 1. ledna 1417 k bočskému kostelu po Jindřichově úmrtí nového faráře Jana z Doupova. A jelikož víme, že Velichov patřil k hauenštejnskému zboží, je zřejmé, že v tomto případě vykonávali patronátní právo za držitele hradu, českého panovníka.
          V královském majetku zůstal Hauenštejn ještě několik let, než byl roku 1420 králem Zikmundem zastaven Štěpánovi z Kobersheimu, zvanému Harnušmistr (Harnischmeister). O zástavě panství se dozvídáme poprvé v srpnu 1420, kdy mu na něj král Zikmund vydal nový majestát jako náhradu za starý, jenž Štěpán ztratil. Z majestátu se sice dozvídáme, že výše zástavy byla 200 kop českých grošů, ovšem nevíme, zdali hrad byl Štěpánovi zastaven již Václavem nebo Zikmundem. Štěpán z Kobersheimu poté seděl na Hauenštejně společně s manželkou Markétou přes deset let. Po celou dobu husitských válek stál na Zikmundově straně. V soupisu Zikmundových přívrženců z léta 1427 je proto uveden mj. Štěpán z Kobersheimu s hradem Hauenštejnem. Roku 1429 se však svému chlebodárci zpronevěřil. Když do Žatecka vtrhly oddíly Jakoubka z Vřesovic, který ovládal rozsáhlé území mezi Žluticemi a Ostrovem, zapůjčil mu Štěpán několik mužů jako průvodce pro lepší orientaci v kraji. Později se měl dokonce podílet se svou družinou i na vojenských výpadech Jakoubka z Vřesovic za hranice kraje.
          Nelze se tedy co divit, že král na Štěpána z Kobersheimu zanevřel. 8. května 1431 totiž povolil Vilémovi z Doupova hrad Hauenštejn s panstvím od Štěpána vykoupit v zástavní sumě, k níž mu přidal ještě 200 kop českých grošů jako náhradu škody, která se Vilémovi udála. Faktická moc Zikmundova však tehdy nebyla natolik silná, aby sahala až do severozápadních Čech. Štěpán tak proto v držení hradu a panství nejen zůstal, ale zanedlouho jej dokonce postoupil Vilémovi z Illburka. Tento syn bývalého loketského purkrabího Půty z Illburka si dělal nároky též na loketskou zástavu a vedl v této souvislosti vleklé boje s novými konkurenty, Šliky. Snad právě proto oddělil Vilém z Illburka od hauenštejnského panství několik vesnic a nechal nad nimi vystavět nový hrad nazvaný Himlštejn. Roku 1434 se psal při prezentaci faráře ke kostelu v Libčicích s titulem "in Hymmelstein".
          Zřejmě ještě roku 1437 však Vilém z Illburka z obou hradů náhle odešel. Z neznámých důvodů vydal list, kterým vyznal, že "hrad Hauenštejn" s příslušenstvím, získaný od Štěpána z Kobersheimu, a hrad Himlštejn postoupil Jindřichovi z Vejdy. Nový majitel Hauenštejnu pocházel z rodu Rousů z Plavna ze sousedního Saska. Záhy po získání majetku se již účastnil politického a společenského života Království českého. Protože však patřil k odpůrcům tehdejšího správce Českého království Jiřího z Poděbrad, což vyjádřil roku 1449 svou účastí na sjezdu strakonické jednoty, záhy po zvolení Jiříka českým králem o hrad přišel. Zbavit Jindřicha hradu s panstvím nebylo těžké, neboť stále ještě šlo o královské manství.

          Po pánech z Vejdy získal hrad Hauenštejn neznámým způsobem a po určitou dobu jej užíval Ondřej z Kaufunku, neboť 22. prosince 1457 uzavřel přímo na hradě Hauenštejně dohodu s chomutovskými a kadaňskými kverky o užívání vody z potoka. Bližší okolnosti jeho případné držby však nejsou známy. Pokud skutečně hauenštejnský majetek vlastnil, nebylo to příliš dlouho. Jeho následujícím majitelem se stal opět neznámo přesně kdy a jakým způsobem člen rodu Satanéřů, Hildebrant Satanéř z Drahovic, seděním na tvrzi ve stejnojmenné vsi poblíž Karlových Varů (dnes převážně vilová čtvrť lázeňského města). Stalo se tak zřejmě před rokem 1463, kdy král Jiří zvýšil zástavu o 100 kop a v prosinci roku 1466 k ní přidal dalších 300 kop českých grošů. Hildebrant Satanéř poté držel Hauenštejn po dlouhá léta. Kolem roku 1470 nechal provést blíže neznámé úpravy hradu, za což mu panovník zvýšil roku 1474 zástavu "na opravu zámku Haunštejnu" o 200 kop českých grošů. Jeho synům Oldřichovi a Václavovi byl pak roku 1497 "zámek Hauenštejn se zámkem Himlštejnem" a ostatním majetkem udělen králem Vladislavem Jagellonským do dědičného manství. Ti se o dědictví po otci rozdělili tak, že Hauenštejn získal Václav, kdežto Himlštejn příslušel Oldřichovi.
          Po smrti Oldřicha i Václava Satanéře někdy mezi léty 1510 - 1514 bylo hauenštejnské panství zastavováno. Jedním ze zástavních pánů byl Jindřich z Bildenfelsu, jiným Alexandr z Leisneku. Zatímco po Oldřichovi zůstali synové Friedrich se Zikmundem a dále Kryštof, Pavel, Felix a Cyril, Václav po sobě zanechal Jana s Ondřejem. Ti roku 1528 uzavřeli smlouvu s Jindřichem Šlikem seděním na Ostrově a za 2 000 kop českých grošů mu prodali "Hauenštejn hrad, dvůr poplužní s poplužím, v Dubnici dvůr poplužní s poplužím, ves tudíž a dvory kmetcí s platem, ves Boč celou a dvory kmetcí s platem, ves Endeskryn (Odeř), ves Gryn, ves Gesmesgryn (Osvinov)" a další příslušenství včetně cla v Boči. V témže roce pak Jindřich Šlik uzavřel smlouvu rovněž s bratry Friedrichem, Kryštofem, Pavlem, Felixem a Cyrilem Satanéři a kromě himlštejnského zboží od nich koupil "hrad Hauenštejn svrchnější s jeho příslušenstvím, se dvorem poplužním s poplužím řečeným Studený, s příslušenstvím" a vsi Krásný Les, Hykmosgrýn (Vrch), Srní, Smilov, Hrachovou, Peklo, Jakubov, Velichov, půl pusté vsi Kotteshofu (Hradiště) a poddaného ve Stráži, to vše za sumu 4 000 kop českých grošů.

          Do dějin Hauenštejna tak osobou Jindřicha vstoupil mocný rod Šliků. V této době právě vrcholila těžba stříbra v nedalekém Jáchymově, jenž spadal rovněž pod panství ostrovské větve Šliků. Když však Jindřich ještě téhož roku po převzetí Hauenštejna (1528) na následky zranění z bitvy u Moháče zemřel, přešel veškerý majetek nejprve na jeho syna Kašpara a po jeho smrti na jeho syna Jindřicha. Po nezdařeném prvním stavovském odboji v roce 1547 proti tehdejšímu českému králi Ferdinandovi I. byl Kašpar Šlik nucen přijmout na "zámek" Hauenštejn i tehdy již pustý Himlštejn manskou povinnost a kromě tohoto postihu dostal i "domácí vězení", neboť mu bylo pod hrozbou trestu smrti zakázáno vycházet z hauenštejnského "zámku". Příkaz byl zmírněn teprve roku 1549, kdy dostal povolení pobývat i mimo hrad, ovšem pouze na pozemcích, které k němu náležely. Kašpar Šlik tak držel Hauenštejn nadále opět jako manství. Zrušení manského závazku na Hauenštejn a jeho převod v dědičnou držbu dosáhli roku 1574 až jeho synové díky rozhodnutí císaře Maxmiliána I.

          Ke stavební podobě hradu Hauenštejna pro starší období jsou dochované zprávy velmi skoupé. Hrad byl původně zřejmě dvoudílný, to znamená, že mohl mít dvě samostatná jádra. Malému, výše položenému dílu na skalnatém ostrohu dominovala volně stojící válcová věž, tzv. bergfrit. V 19. století bývala s oblibou nazývána "Bürgermeister" (Purkmistrovská). Těleso věže je vybudováno z lomového čedičového kamene v síle zdi v přízemí 2,20 m na vápennou maltu s použitím karlovarského vřídlovce, pro zdejší oblast typickou náhražkou vápna. Podle archeologických nálezů je možno používání takovéhoto pojiva datovat zhruba od třináctého století do konce století čtrnáctého. Z další zástavby se zde zachovala již jen obvodová zeď terasy, která je ve spodní části gotická. Obytný palác, který mohl na této terase za věží stávat, musel být pouze menších rozměrů. Dosud se jej však nepodařilo přesně lokalizovat, což platí i o původním vstupu do věže (dnešní vstup do věže nacházející se v přízemí je až novodobou záležitostí).
          Ve snížené poloze pod věží zaujal pozici obdélný palác, který je ve spodních partiích nesporně gotického původu. Snad odtud mohl být ze zvýšeného patra veden i onen hledaný a stále tajemný přístup do velké věže. V přízemí paláce, kde zřejmě i původně mohla být situována kuchyně, se zachoval zajímavý článek - kamenný kvádr s bosou (ohraničeným hrubým povrchem), druhotně využitý při barokně klasicistní úpravě špalety okna. Tento článek by mohl dokládat čilé kontakty či přímo aktivitu dvorské huti krále Václava IV. stejně jako na nedalekém hradě Egerberku (Lestkově), který byl tou dobou radikálně přestavován Jindřichem Škopkem z Dubé, vysoce postaveným členem korunní rady.
          Přístup do hradu vedl přes mohutný příkop vytesaný do skalního výchozu přímo pod věží. Nedávno obnaženou branou za příkopem se pak cesta zalamovala podél spodního paláce. Na tento větší palác navazovalo v poněkud ustupující pozici menší východní křídlo, z něhož se dodnes zachovaly v úplnosti pouze dva mohutné, nad sebou umístěné sklepní prostory, klenuté valenou klenbou. Hmota tohoto paláce byla vestavěna částečně do již existujícího příkopu, přesto má zdivo z lomového kamene - místního čediče - ve svém pojivu opět použit vřídlovec, indikující stavbu minimálně do poloviny 14. století. Komunikace do obytných částí patra mohla být vedena po vysazené dřevěné pavlači s krytým venkovním schodištěm na straně nádvoří.

         

NEDÁVNÁ MINULOST HRADU

          V roce 1994 jsem poprvé s přáteli zavítal, během naší cesty Poohřím, do údolí Hornohradského potoka a spatřil Hauenštejn. Opuštěně a majestátně vévodil údolí, obtékán dvěma potoky, zápasil se záplavou bujné zeleně, která jej většinu pohlcovala. Prohlédli jsme si zevrubně hrad i okolí, místo, kde se zastavil čas v romantických dobách minulého století. Cedulka u hradní brány informovala o právě probíhajícím restitučním řízení a prodejní mnohamilionové ceně…

         

          Čas plynul a já na svých dalších cestách marně hledal alespoň vzdáleně podobné místo, s oním nezapomenutelným Geniem loci. V zimě roku 1999 se mi opět naskytla příležitost zastavit se na Hauenštejně. Byl jsem nemálo překvapen tím, že místo skvostného zámku či alespoň probíhající rekonstrukce vidím stále tatáž prázdná okna, prolomené střechy a moře zeleně. Nemilosrdný čas však ani za ta léta působivosti místa a tajuplnosti zámku nic neubral.
          Začal jsem tedy jednat. Obec Krásný Les byla již právoplatným vlastníkem celého komplexu a byť se po všechna ta léta snažila pro hrad najít uživatele, nepodařilo se. Vypracoval jsem tedy záměr celkové postupné obnovy a získal podporu Okresního úřadu, jakožto výkonného orgánu Státní památkové péče. Poté jsem zahájil rozhovory s obecním zastupitelstvem. Po několikaměsíčních jednáních jsme nalezli společný kompromis mezi kupní cenou, jejím splacením a okamžitým zahájením záchranných prací. Došlo k podpisu kupní smlouvy.

          A tak přišel den 20.10. roku 2000, kdy jsem opět s přáteli a autem plně naloženým pracovním náčiním zastavil před hradní branou, kterou jsem tentokráte již přelézat nemusel. Do zimy nás čekalo mnoho práce a jak se ukázalo, tak toho roku naštěstí nebyla ani moc krutá. Mezi prvními, kdo se přijel na nás blázny podívat, byl ostrovský stavitel Milan Štěpánek. Aniž bychom si cokoli řekli, poté co nás spatřil lopotit se v rumu komnat, se otočil a přivezl ochranné přilby. A že nám těch přileb bylo třeba!
          V té době jsem o stavebním řemeslu neměl mnoho potuchy a na vše nahlížel nadšeným pohledem člověka, jenž si nepřipouští žádných omezení. A jelikož se mezi námi postupem času vytvořilo velmi silné přátelské pouto, tak jeden bez druhého si již zdárně započatou rekonstrukci nedokážeme představit. Ukázalo se, že Milan velmi dobře zná nejen dávnou historii hradu, má k ní mnoho dokumentů, nechal vypracovat stavebně historický průzkum, různá zaměření, ale dokonce i rozpracovanou projektovou dokumentaci pro postupnou obnovu. Znal hrad kámen po kameni…
          Na jaře roku následujícího zorganizoval Pavel Vaculík ve zdech hradu první tiskovou konferenci, na kterou se dostavilo nebývale velké množství reportérů všech druhů médii a to i přes nepřízeň počasí. Od této chvíle se o nás, našem cíli a již vykonané práci dozvěděl kraj a prostřednictvím České televize i celá země. Na hrad se vzápětí přijel podívat i senátor Karlovarského kraje Vladimír Kulhánek, který se poté postavil do čela patronů záchrany a obnovy Hauenštejna.
          Referát kultury Okresního úřadu v Karlových Varech, v čele s paní Bucharovou a panem Zemanem poskytl jako první finanční podporu. Vyčišťovací a záchranné práce ještě více pokročily. V létě roku 2001 jsme hostili tým archeologů Karlovarského muzea, vedený Jiřím Klsákem. Výsledky jeho práce jsou popsány v části historické. Napřesrok u nás kopali opět a naposledy. Zevrubný archeologický průzkum byl prozatím završen a jednotlivé stavební fáze hradu určeny.
          Desítky a posléze stovky studentů z celé vlasti, k nám na četné naše výzvy našli cestu a bezplatně se zapojili do těžké práce. Pro ně se na hradě pořádala první kulturní vystoupení. Skupinu Krless, hrající původní středověkou hudbu, nám na hrad pozval další z našich příznivců, časopis Promenáda.
          Za takovéto podpory a účasti, kterou jsme v kraji a okolí vzbudili, se podařilo v krátké době vyčistit hlavní přístupové cesty hradem a celkově téměř třetinu celého areálu (do chvíle vydání této publikace bylo z hradu vyvezeno přes 300 nákladních vozů suti).Vymítit náletové dřeviny z celého hradu. A to bylo nějakých kubíků dřeva… Obnovit dřevěné točité schodiště ve věži. Staticky zajistit většinu nejcitlivějších míst, vybudovat stropy, zastřešit objekt vstupní brány a provizorně i středověká patrová sklepení. Rovněž spousty dalších drobných prací. To vše za stálé a nezbytné administrativní podpory. Jakou je např. příprava podkladů pro různá dotační řízení, tvorba projektové dokumentace, stavební řízení, publikační a propagační činnost a mnohé další.
          Vynikající oporou ve věcech projekčních je nám R-projekt Ing. Hnáta, který cele tuto nelehkou a vysoce odbornou činnost zajišťuje.

          V zimě roku 2002 však došlo k nečekané destrukci více jak jedné pětiny pláště věže. Tato pohroma k hradu obrátila ještě větší pozornost. Dokonce k nám zavítal i ministr kultury Pavel Dostál, aby tento ojedinělý projekt spatřil a podpořil. A tak se v neuvěřitelně krátké době tří měsíců, za finanční podpory státu a sponzorů a maximální obětavosti dobrovolných brigádníků, podařilo vynosit z údolí a zpět usadit kamenné zdivo o objemu téměř 65 m3, celkově zhruba 169 000 kg čediče. Věž dostala novou pochozí střechu, byla stažena obručemi a slavnostně zpřístupněna prvního podzimního dne. Stala se tak prvním místem na hradě, které po desítkách let pustošení opět slouží svému novodobému účelu.

ZÁMEK HORNÍ HRAD VE SVÝCH ZAHRADÁCH

          Romantická stavba zámku Horní hrad ve stylu tudorské gotiky byla samozřejmě obklopena zahradami, které měly podpořit účinek zvoleného slohového projevu. I zahradní architektura odpovídala stylu anglických romantických zámků. Projevovala se zdánlivě protikladně řešenými jednotlivými plochami. Na jedné straně od přírody převzaté a shromážděné malebné a dramatické přírodní scenerie, na druhé straně formální, pravidelný ornament, poplatný gotizujícímu tvarosloví., spolu s květinovou a bylinnou zahradou, evokující středověk.
          Ke tvarované, formální zahradě neposkytoval terén příliš prostoru, odehrávala se tedy v malé ploše, kterou vymezoval provoz, na nádvoří kolem pozoruhodné kašny gotizujících forem. Další malá úprava s bazénkem jako středovým motivem byla na terase pod zimní zahradou. Tady byla zahrádka ze stříhaných ornamentů z buxusu s barevnými výsadbami růží a letniček ve zvláště působivém kontrastu s úchvatnými přírodními sceneriemi v pohledech do údolí.
          Za zámkem bylo hluboké údolí se skalními výstupy a mohutným skalním sukem, na němž stojí hrad, využito mistrovským způsobem k navození romantické atmosféry. Sestupující prudké svahy s řídkým porostem vznešených buků rámují prudkou horskou bystřinu s vodou přeskakující ohlazené balvany. Světlá zeleň buků je v podrostu podtržena tmavými stálezelenými porosty popínavého břečťanu a rozložitými keři tisu. Přímo rafinované bylo vytvoření tří rybníčků, protože se nejednalo o naléhavou potřebu vodního motivu v sousedství s potokem. Promyšleně byla vytvořena zrcadla klidné vodní hladiny, ve kterých se v různých úhlech zrcadlila severní strana zámku s gotickou věží na skále. Divák viděl z jednoho bodu několik obrazů hradu, které se při procházce prolínaly a měnily. Celá scenerie byla zarámována do střízlivě pojaté výsadby barevných a tvarových kultivarů a exotických dřevin a velkých skupin vysokých trvalek. I tyto výsadby a barevné scenerie se zrcadlily ve vodních zrcadlech a násobily tak požitky z vnímání parku, který tak na poměrně malé ploše působil velkolepě.
          Náročnou botanickou skladbu anglických předloh připomínala ale terasovaná zahrada vpravo před vstupní branou, přímo přístupná z patra zámku. Byly v ní nejen náročné a bohaté výsadby bylin a květin, samozřejmě i ovocný sad, ale i skleníky se sbírkou tropických rostlin. Skleníky byly nejen produkční, ale umožňovaly i pobyt jako v zámeckém salonu. Hlavní takovou službu, ale poskytovala velká zimní zahrada s gotickými okny jako z katedrály, obrácenými na jih do údolí. Tady ovšem byly vystaveny rostliny méně náročné na teplo a světlo, citrusy, vavříny, fuchsie, klívie, které se pěstovaly v nádobách a na léto vynášely na terasu.

          Nejkrásnější a dokonalé je ovšem celkové usazení zámecké romantické stavby do krajiny a její využití, které předčí i uznávané vzory. Rozlehlé údolí s klikatými potoky, lukami, stromy v březích potoků, sadech i velkých soliterách, prudce stoupá a zužuje se k akcentu, na skále vévodícímu zámku, naježenému štíty a cimbuřími s vykřičníkem středověké věže. Celý tento obraz pak zarámován do svahů na obou stranách, porostlých převážně bukem, nejkrásnějším středoevropským listnatým stromem, který vytváří svou jasnou zelení na jaře, bronzovým zabarvením na podzim a světle šedou kůrou v zimě positivní nálady. Celý tento kraj byl pak protkán cestami a cestičkami pro jízdu na koni i pěší procházky. Cesty, programově vedené po svazích, co chvíli nabídly nové pohledy na zámek i údolí, aby v zápětí schovaly návštěvníka do svěžího stínu. Při tom celá krajina byla obydlena, kamenné klenuté mostky, stavení, ovocné sady a pasoucí se stáda vylučovaly pocit ponurosti a opuštěnosti. Celý kraj s dominantou Horního hradu je jedním z nejlepších evropských příkladů dokonale zvládnuté krajiny v romantickém přírodně krajinářském duchu.

PROCHÁZKA HRADEM A ZÁMKEM

          Díky romantice rozeklaných skalních masivů a protékajících horských bystřin je hrad a zámek Hauenštejn jedním z nejkrásnějších a také nejtajuplnějších míst na středním toku Ohře.
          Cesta na hrad nás vede podél kamenné ohradní zdi bývalé terasové zahrady pod Zámeckým vrchem. Za ohybem cesty se před námi náhle zjeví zámecká brána. Dnes celistvý dvoupodlažní objekt v sobě dosud v pravé části uchovává barokní strážní domek. Po přístavbě levé části v 80. letech 19. stol. dostala budova, tak jako ostatní části hradu a zámku, svou novogotickou podobu. Branou prolomenou ve středním štítovém rizalitu, nad kterou byl až do svého odcizení umístěn velký erb Buquoyů a průjezdem zaklenutým trojicí křížových kleneb, vcházíme na prostorné hradní nádvoří. Nalevo stojí trakt s monumentální arkádovou chodbou otevřenou trojicí širokých tudorských oblouků vedoucí ke šnekovému schodišti vetknutému do válcové věžice, směřujícímu do jednotlivých pokojů novogotického křídla a honosného Rytířského sálu.
          Rytířský sál otevřený vysokými hrotitými okny s nádhernými gotizujícími kružbami byl přistavěn k obvodové zdi gotického paláce. Bedlivý návštěvník může v kamenném zdivu dosud nalézti i stopy po odstraněných opěrných pilířích. Jako zázrakem se zde zachoval originální dřevěný strop s vyřezávanou konstrukcí. Dvouramenným schodištěm ve středu Rytířského sálu lze sejít na dolní zahradu s centrální kruhovou fontánou. Odtud se otevírá nerušený pohled na jižní frontu zámeckých budov. Nalevo od Rytířského sálu se tyčí zdi jihozápadního paláce, ve spodní části gotického, ve vyšších patrech přestavěného renesančně. Na nároží je pod opadanou omítkou patrné malované renesanční kvádrování. Napravo od sálu stojí přistavěné novogotické křídlo s gotizujícím arkýřem v patře. Stejný arkýř byl vložen i do patra goticko-renesančního jihozápadního paláce.

          Z nádvoří se naskýtá pohled na celý zámecký areál. V samém středu je dvouramenné vstupní schodiště do patra zámku a zadního hradu, za ním se vypíná gotická válcová věž. Budova sladovny napravo je posledním pozůstatkem hradního pivovaru, který byl zřejmě již koncem 19. století odbourán a na jehož místě vznikla terasa ohrazená zdí s romantickým cimbuřím. Nalevo se nachází gotický palác, rozšířený v období renesance o stáje prolomené v přízemí velkými arkádami, později zazděnými. Toto rozšíření zřetelně dokládá spára ve zdivu hned vedle vstupu do suterénu. V barokním období byl upraven v úřednický dům. Sklepní prostory původního gotického paláce jsou zaklenuty mohutnými kamennými klenbami a jsou situovány nad sebou v podélném směru s nádvořím. Horní sklep přístupný po mírných schůdcích má pod svou klenbou dodatečně vložené arkády, předělující celý prostor asi v jedné třetině délky. Do spodního sklepa lze sestoupit po dvouramenném schodišti, u kterého si můžeme povšimnouti, že jeho klenba je druhotně odbourána a napovídá tak, že schodiště původně ústilo přímo na nádvoří. Tento spodní sklep je již částečně zasekán do skály, která se zvedá prudce směrem k nádvoří. V příčce statického zesílení je vedle nik na postavení svíce proveden i důmyslný odvětrávací systém.
          Po slavnostním schodišti lze vystoupat z nádvoří do patra paláce a vstoupit tak do jeho předsálí, nebo také tzv. starého sálu v prostoru mezi úřednickým domem a jihozápadním palácem. Původně zde bývala brána a později, zřejmě v renesanci sem umístili hradní kuchyni. Svědčí o tom dosud patrná topeniště ve zdi paláce. V suterénu jihozápadního paláce se nacházela zřejmě původní menší černá kuchyně. V interiéru paláce se nacházely ještě v padesátých letech 20. století vedle vzácných obrazů i krásná kachlová kamna a malované trámové a kazetové stropy.
          Na skalnatém výchozu, na kterém se tyčí hradní věž, je dosud možno pocítit stopu pohnutých dějin hradu. Pověst praví, že právě zde byl zasažen při obléhání hradu v krvavé třicetileté válce útočící Švéd. Mělo se tak stát v roce 1642. Skála na místě jeho skonu prý stále vyzařuje energii a vnímavý návštěvník hradu tak může celý krvavý příběh vnitřně prožít znovu.
          Přístupovou cestou podél paláce je možno dále pokračovat až k vyhlídkové terase. Ve spodní partii zde bývala umístěna latrína. Odtud nás již kamenné schůdky vedou na horní terasu, kde staneme pod velkou věží (bergfritem) vybudovanou v prostoru patrně nejstaršího hradního jádra. Je vysoká 15 m, zděná z lomového čedičového kamene a ukončená romantickým cimbuřím. Na ochoz věže vede vnitřní dřevěné točité schodiště. Vystoupání celkem sedmdesáti šesti schodů nás odmění krásným výhledem do krajiny. Severně se před námi zdvihá masiv Krušných hor, který východně a západně přechází v mírnější pás zalesněných vrchů podél Hornohradského potoka. Pohled jižním směrem, jenž nám otevírá krajinu Poohří a Doupovských hor, nám zároveň dokládá, jak je poloha hradu výhodná - sám ukrytý mezi kopci může úspěšně ovládat dění podél řeky i na samotné řece Ohři. Samotný areál hradu a zámku máme pod sebou jako na dlani.
          Přímo naproti hradu se zdvihá ještě vyšší Zámecký vrch, který byl začleněn do obranného systému hradu a připomínán jako hrad Hauenštejn "svrchnější". Na jeho vrcholu stojí vznosná novogotická kaple vystavěná podle projektu B.Gruebera, vysvěcená roku 1851. Jednolodní stavba s vysazenou zvonicí, postavenou po bouři znovu roku 1901, obsahuje v průčelí honosný vstupní portál s fiálami, pro který zhotovil sochu Madony s anděly po stranách pražský sochař Josef Max, tehdy jeden z nejvyhledávanějších sochařů u nás. Loď byla zaklenuta třemi travé křížové klenby a kněžiště klenbou hvězdicovou. Na oltáři byl umístěn obraz Zvěstování Panny Marie, signovaný C. Goerkem s datací roku 1850. Po obou stranách tabernáklu byly výklenky obloženy leštěnými polodrahokamy, získanými při stavbě silnice z Klášterce do Měděnce. Nyní si ve zničeném a všeho pozlátka zbaveném interiéru hraje pouze vítr. I kaple tak čeká na své nové vzkříšení. Pod kaplí doporučujeme navštívit i rozsáhlé arboretum s obdivuhodným sortimentem rostlin a kultivarů takřka z celého světa.

          Naše kroky mohou dále směrovat do podhradí. Teprve když sejdeme dolů do údolí, můžeme obdivovat polohu hradu na vysoké skalní ostrožně. Zejména pod nejstarším jádrem hradu spadá skála příkře k Hornohradskému potoku. Horskou bystřinu na svém toku pod hradem překlenuje několik dosud zachovaných kamenných mostků. V minulosti zde byla vybudována i soustava pstružích rybníků, jejichž obnova se rovněž připravuje. Pod Zámeckým vrchem s kaplí se nacházel starý poplužní dvůr z něhož se do dnešních dnů zachovala barokní stodola. Pod samotným hradem dosud stojí panská myslivna s dekorativním hrázděným zdivem. O kousek dál pak můžeme ještě spatřit velkou kamennou zeď. Je to pozůstatek po tenisovém dvorci z konce 19. století. V krajině upravené v rozsáhlý lesopark nám pak systém důmyslných průhledů umožňuje nacházet na hrad a zámek Hauenštejn další nevšední a poutavé pohledy.

          Přímo ve vsi v podhradí se dosud dochoval soubor hrázděné lidové architektury, tolik typické pro zdejší oblast česko-německého pohraničí. Mezi nejstarší objekty patří nesporně dům čp. 13 s dřevěným výpletem omazaným hliněnou mazanicí v hrázděné konstrukci patra. Nad vstupem je dodnes čitelná datace 1797. V dolní, jižní části vsi je pozoruhodným především bývalý panský mlýn z druhé poloviny 18. století. Náhon na horní vodu a mlýnské kolo bývaly umístěny u zadní štítové strany. Na severní straně objektu si ještě lze povšimnout, že ven z půdorysu domu vystupovala i pec, po níž zůstala jen jizva dodatečně zazděného otvoru.

          Venkovské šlechtické sídlo Hauenštejn (původně snad královský hrad), usazené v krajinné enklávě veskrze romantického prostředí, tak tvoří protipól stále se rozšiřující technologizaci života, umožňující zároveň únik do snově harmonického života minulých staletí v duchu Belle epoque - zlatého věku - konce 19. století.

ZAJÍMAVOSTI V OKOLÍ

          V nejbližším okolí hradu a zámku Hauenštejn se můžeme na kratších či delších vycházkách spatřit další zajímavé cíle, památky i přírodní scenérie. Zejména se naskýtá možnost navštívit další královské či šlechtické hrady na zemské stezce při řece Ohři.
          Nejbližším je hrad Himlštejn, jehož pozůstatky stojí na vysokém vrchu zvaném též Nebesa nad Stráží nad Ohří. Vybudoval jej, jak jsme již viděli při procházce dějinami hradu Hauenštejnu, jeho držitel Vilém z Illburka někdy kolem roku 1434. Hrad zpustl za držení Šliků v polovině 16. století. K roku 1574 se hrad již uvádí jako pustý. Dosud se z něj dochovala vstupní brána a část obytné věže.
          Dalším je zřícenina hradu Perštejnu. V druhé polovině 13. století jej zde založili patrně páni ze Šumburka. Po dobytí hradu vojskem žateckého kraje roku 1451 a posléze po připojení k sousednímu šumburskému panství se roku 1537 uvádí jako pustý. Na značně komplikovaném půdorysu hradního jádra se dosud tyčí válcový bergfrit.
          Nedaleko od něho se na vysokém kopci dominujícím celé krajině vypíná zřícenina hradu Šumburk. Na konci husitských válek jej zbudoval Vilém ze Šumburka a nazval podle rodového hradu v Německu Nový Šumburk. V roce 1449 hrad koupil nám již dobře známý Vilém z Illburka. Po rozsáhlém požáru v polovině 16. století již nebyl patrně obnoven a na počátku 17. století je uváděn jako pustý. Na zřetelném půdorysu hradního jádra je dobře patrný rozsah opevnění se vstupní branou, hranolovými baštami a velkou obytnou věží - donjonem na nejvyšším vrcholu kopce.
          Na pravém břehu Ohře nedaleko od hradu Šumburka stojí nad vsí Lestkovem, zřícenina hradu Egerberku. Hrad prvně zmiňovaný v souvislosti s osobou Viléma z Egerberku v roce 1317 byl založen na konci 13. či počátku 14. století. Hrad byl poté, co jej získal v roce 1384 Jindřich Škopek z Dubé radikálně přestavěn. Po postavení zámku Felixburku Bohuslavem řečeným Šťastný z Lobkovic a Hasištejna byl již nepohodlný hrad Egerberk opuštěn až posléze zpustl. Dodnes se dochoval obdélný palác s průjezdem a drobnou arkýřovou kaplí a pozůstatek zadního paláce s poloválcovou čelní zdí. Užití bosovaných kvádrů zpevňujících nároží předního paláce dokládá aktivitu dvorské huti, kterou si zde stavitel jako vysoký člen korunní rady pro sebe výhodně využil (či zneužil).
          Pokračujeme-li dále po toku řeky Ohře dospějeme do města Klášterce. Jméno osadě a poté i městu dali postoloprtští benediktýni, kteří zde založili své proboštství. To zrušil a celé území přičlenil ke královské koruně v roce 1277 král Přemysl Otakar II. Na břehu řeky Ohře zde stojí zámek, původně renesanční sídlo pánů z Fictumu, který po požáru roku 1856 dostal svou dnešní romantickou novogotickou podobu. V zámku je stálá výstava proslaveného porcelánu značky Thun z produkce místní porcelánky. Kolem zámku je přístupný i pozoruhodný přírodně krajinářský park.
          Dále můžeme pokračovat do královského města Kadaně. Zde přímo nad řekou stojí královský hrad, který založil spolu s městem kolem poloviny 13. století král železný a zlatý, Přemysl Otakar II. Městský hrad s pravidelnou čtverhrannou dispozicí sloužil po několika přestavbách od poloviny 18. století jako kasárna. V roce 1811 jej těžce poškodil rozsáhlý požár. Nyní se připravuje jeho znovuvzkříšení a alespoň částečné zpřístupnění. Za důkladnou prohlídku bezesporu stojí i celé historické město s jeho známou gotickou radnicí, jejíž věž je ukončena zděnou helmicí a klášterem františkánů observantů s jedním z nejstarších příkladů sklípkových kleneb v českých zemích.
          Cestou na Chomutov dospějeme u vsi Místo, nedaleko Prunéřova, k dalšímu ze zdejších hradů, zřícenině hradu Hasištejnu. Původně královský hrad, založený patrně na počátku 14. století českým králem Václavem II., se dostal v průběhu husitských válek do držení Lobkoviců, kteří zde provedli rozsáhlou přestavbu. Poté, co přestal být sídlem vrchnosti a po požáru roku 1560 postupně zpustl. V čele protáhlého hradního jádra se obkroužen obvodovou hradbou dochoval okrouhlý bergfrit, z jehož ochozu se naskýtá nádherný výhled do okolí. V zadní poloze jsou zřetelné pozůstatky paláce a přilehlé kaple. Kolem hlavní hradby byla doplněna hradba parkánová s baštami.

          Nádherné údolí Ohře, ve svém středním toku spoutané rozeklanými skalisky, přitahuje poutníky již od dob romantismu. Celé údolí Hornohradského a Pekelského potoka je také chráněnou oblastí klidu Peklo. Krásné přírodní scenérie doplňují na mnoha místech skalnaté výchozy. Jedním z nejmohutnějších je vyvřelá čedičová žíla přímo nad obcí Stráž. Zde, na rozmezí Sedlecka s luckým kmenovým knížectvím, se údajně nacházelo slovanské strážiště. Další slovanská hradiště nalezneme u Vojkovic a Velichova. Pravěké hradiště se vypíná na vysokém vrchu i u obce Radošova, dále proti toku Ohře, kde stával i známý dřevěný krytý most.
          Přímo nad osadou Horní Hrad se nalézá obec Krásný Les s barokním kostelem sv. Petra a Pavla. Po velkém požáru je obnoveno jen kněžiště a z čela stavby vystupující hranolová věž. V lodi se nacházel krásný malovaný kazetový strop se znakem Ludvíka Viléma, markraběte bádenského a jeho choti Franzisky Sibylly Augusty, rozené vévodkyně Sasko-lauenburské, jímž patřilo spolu s nedalekým Ostrovem celé hauenštejnské panství.
          Cílem dalších vycházek mohou být i blízká historická města - Ostrov se zámkem a zámeckým parkem proslulým v barokním období jako osmý div světa, Jáchymov se svou proslavenou těžbou stříbra a v neposlední řadě Karlovy Vary, naše nejvýznamnější lázeňské město.
          Kraj kolem hradu a zámku Hauenštejnu skýtá i další vděčné vycházky do blízkého i vzdálenějšího okolí, o čemž se svou návštěvou můžete přesvědčit.

POUŽITÁ LITERATURA